České volby, ruská hybridní válka a strašák jménem Gerasimov

Vrcholí volební kampaň před českými parlamentními volbami, mezi jejichž témata bude patřit i mezinárodní a bezpečnostní politika. Nemohou pochopitelně chybět varování, podle nichž tu operují četné proruské síly, jejichž cílem je rozvrátit Česko a odevzdat ho Vladimiru Putinovi. Česko, resp. celý Západ je (údajně) cílem prvního stádia ruské „hybridní války“, která již byla vyzkoušena na Krymu a posléze na východní Ukrajině.

Novinové články, odborné konference i vyjádření politiků, to vše vytváří dojem, že Západ čelí ďábelsky propracované kampani, která vyvrcholí buď jeho totálním rozkladem, nebo jadernou válkou s Ruskem. V této chvíli jde „jen“ o dezinformace a propagandu, avšak zlovolný Kreml se s tím zajisté nespokojí a dříve či později udeří. V jeho prospěch cílevědomě pracuje sestava nohsledů, do níž zajisté náleží i prezidenti USA a Česka. V pozadí toho všeho snová Putin své plány na ovládnutí světa a obnovení sovětského impéria.

Stačí si jen přečíst pár (dnes už spíše tragikomicky působících) textů v Britských listech, popř. si poslechnout nějaké vyjádření Jakuba Jandy ze spolku Evropské hodnoty. Nenabízí se žádný prostor pro pochybnosti o tom, že Západ je ve skutečnosti ve válce s Ruskem. Pokud se někdo vyjádří jinak, je to zaplacený ruský troll, a proto je součástí tohoto spiknutí. Rusko prostě stojí za vším špatným, co se kde (možná) stalo i stane.

Silně to připomíná propagandu, kterou svého času produkovalo Rudé právo, samozřejmě však s opačným znaménkem, protože za vším zlým kdysi stály „temné síly z CIA“ a proslulí „vrazi z Wall Streetu“. Jen konkrétní osoby se měnily, jelikož západní političtí a vojenští vůdcové se netěšili zdaleka takové výdrži jako Vladimir Vladimirovič z Kremlu. V tomto smyslu je práce dnešních rusofobů jednodušší, dost možná i nudnější.

Ale nyní už skutečně vážně. Kdyby se měla zakládat na pravdě jen polovina těchto zpráv, pak by to znamenalo, že v Evropě operuje gigantická, ovšem převážně neviditelná armáda agentů, špionů, trollů, hackerů a diverzantů, kteří realizují jakýsi „velký plán“, který sestavil Vladimir Putin, po jehož boku pracuje ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Ono poslední jméno si zaslouží poněkud větší prostor, protože právě tento muž se dnes těší pozici jednoho z největších ruských „strašáků“.

Proč? Protože právě on prý vymyslel „hybridní válku“, tj. onen převratný strategický koncept, jenž byl v plné síle použit proti Ukrajině a jehož počáteční prvky se nyní užívají proti Západu. Valerije Vasiljeviče Gerasimova z toho údajně usvědčuje článek, jenž byl vydán v únoru 2013 v časopise Vojenno-promyšlennyj kurjer. Prezentoval v něm onen svůj originální nápad, který jej ostatně již v listopadu 2012 přivedl do křesla náčelníka ruského generálního štábu, takže se mohl okamžitě pustit také do praktické realizace.

Jestliže pomineme naivitu úvahy, že se někdo stal velitelem ruské armády díky sepsání článku o rozsahu kolem 16 000 znaků (čili asi o polovinu více než tento text), pak lze říci, že cynický literární kritik by zřejmě Gerasimova zařadil mezi klasiky. Každý o něm totiž mluví, ale skoro nikdo ho nečte. Lze celkem spolehlivě prohlásit, že drtivá většina těch, kteří se na onen článek odkazují, jej buďto ani neviděla, nebo vůbec nepochopila.

Nelze to svést na jazykovou bariéru, protože Gerasimovův text s původním jménem „Cennosť nauki v predviděnii“ („Hodnota vědy je v předvídání“) existuje též v anglickém překladu, jenž vyšel v prestižním časopise Military Review, kde dostal název „The Value of Science Is in the Foresight“. Jestliže ale někdo doufá, že jde o nástin scénáře „hybridní války“ proti Ukrajině či státům NATO, bude zaručeně hluboce zklamán.

Pojem „hybridní“ se v něm vůbec nevyskytuje a o tom, čemu se dnes v médiích říká „hybridní válka“, se text zmiňuje vlastně jen velmi málo. A to málo navíc nepředstavuje nějaký „návod“ pro ruskou armádu, nýbrž právě naopak. Gerasimov popisuje tyto postupy jako strategii, jež je používána Západem k oslabení Ruska. Jeho článek má tedy spíše povahu varování, pokouší se ukázat cestu k protiopatřením a celkově vyznívá jako apel na změny v ruské armádě, jež by se měla vzdát svého tradičně rigidního strategického uvažování.

Generál Gerasimov samozřejmě nenapsal jenom tento jediný článek, zklamán však bude i ten, kdo by chtěl scénář „hybridní války“ proti komukoli (logicky s výjimkou Ruska samého) najít v některém pozdějším textu. Gerasimov hodnotil mj. operaci v Sýrii, a ačkoli podotknul, že se i Rusko má věnovat realizaci určitých prvků „hybridní“ strategie, hlavní teze směřují naprosto jiným, a to překvapivě dosti konvenčním směrem.

Gerasimov zdůrazňuje důležitost moderní vojenské techniky, která se osvědčila v Sýrii a mezi kterou patří mj. přesně naváděné zbraně, bezpilotní letadla či systémy elektronického boje. Co však má podle náčelníka generálního štábu stále představovat ruskou prioritu, to je strategický jaderný potenciál, který je nejvýznamnějším prvkem odstrašování, a tedy i hlavním nástrojem, jenž omezuje ambice ostatních velmocí. Vnucuje se tudíž neodbytná otázka, kde a kým přesně byla navržena zlopověstná a všudypřítomná „hybridní válka“.

Krátká odpověď zní, že nikde a nikým. Řada expertů už dokonce odmítá sám pojem „hybridní válka“ užívat, protože se z něj stala převážně mediální floskule, kterou nikdo nedokáže přesně definovat, protože snahy o definici jsou buďto příliš široké, nebo naopak příliš úzké. A co víc, Rusko téměř jistě nemá žádnou exaktní „kuchařku“ postupů, jež by se takto aplikovaly, neboť tento „checklist“ by přímo odporoval tezím generála Gerasimova. Ten mj. napsal, že kterákoli válka je unikátním případem a vyžaduje specifický postup.

V případě Krymu a Donbasu šlo spíš o improvizaci na bázi jakési hodně obecné koncepce, ale určitě ne o detailně propracovaný vzorec, který by měl být použit proti někomu dalšímu. Jinak řečeno, ona „Gerasimovova doktrína“, jíž některá média ráda straší, nejspíše vůbec neexistuje. Dá se dokonce konstatovat, že kdyby taková doktrína skutečně existovala, tak angažmá Ruska na Donbasu představovalo leda tak její neúspěch.

Co má být vlastně „hybridní válka“? Jestliže vyjdeme z nyní obvyklého pojetí médií, pak je to nejprve propaganda a rozvrat státu, následně příchod neoznačených „zelených mužíčků“, kteří v čele místních sympatizantů převezmou faktickou moc, aby nakonec dorazila řadová armáda, která vyčistí zbytky odporu a dokončí anexi. Takhle to (víceméně) proběhlo na Krymu, ovšem Donbas byl jiný případ, protože v létě 2014 se separatisté a „zelení mužíčci“ dostali pod velký tlak ukrajinské armády, která je přivedla na hranu porážky.

Situaci zvrátil až příchod pravidelných ruských sil. Tankové útvary, mechanizovaná pěchota a dělostřelectvo proto zdaleka neprováděly likvidaci zbytků odporu, naopak se zapojily do zcela regulérního konvenčního boje, který dost připomínal konflikty první poloviny 20. století. Svůj úkol ruští vojáci koneckonců splnili, jelikož zachránili obě „lidové republiky“, to však nemělo s „hybridní válkou“ už prakticky nic společného.

Tím spíše proto nelze rozumně očekávat, že by se podobný scénář měl uskutečnit proti Pobaltí nebo Polsku (případně i Česku), a to prostě proto, že by musel na samém počátku selhat. Ano, na tyto i další státy cílí ruská propaganda, to však vůbec neznamená, že jde o první krok jakési „kuchařky hybridní války“ podle mistra Valerije Gerasimova. Z téhož důvodu nelze soudit, že spolupráce Kremlu s různými politickými silami tam či onde je vedena záměrem rozvrátit tyto země, aby se pak staly snadnými oběťmi ruské agrese.

Bude to možná znít podivně, snad až provokativně, jenže Moskva nyní nedělá nic, co by příliš vybočovalo ze standardního „arzenálu“ politiky mocností na mezinárodní scéně. Akce tajných služeb, diplomatický i ekonomický tlak, propaganda, činnost nestátních sil a „poradců“, útoky hackerů, vyslání neoznačených vojáků i vliv spřátelených politiků, to vše už tu nejednou bylo, jenom se tomu prostě neříkalo „hybridní válka“.

Problém spočívá v tom, že většina západních rádoby-elit na to poněkud zapomněla, takže byla zcela upřímně šokována činností ruských vojáků na Donbasu, protože něco takového přece do 21. století „nepatří“. To je sice možná zajímavé z morálního a právního hlediska, avšak z toho ryze faktického to zkrátka není nic, co by velmoci nedělaly stovky let. Jestliže někoho udivuje fakt, že se nějaká (kterákoli) velmoc angažuje mimo své hranice s cílem prosazovat své zájmy a rozšiřovat svůj vliv, pak se lze asi jen usmát jeho naivitě.

Ano, Rusko je mocnost, která ve světě prosazuje své zájmy, a to i za pomoci metod, které jsou eticky a právně leckdy přinejmenším dost pochybné. Realistický pohled na mezinárodní scénu však těmto aspektům přisuzuje pramalý význam a hodnotí především výsledky. A těch Kreml, marná sláva, většinou dosahuje, kdežto Západ se nejčastěji zmůže jen na odsuzování a sankce, jejichž reálný efekt proti komukoli je značně diskutabilní.

Rusko je mocenským soupeřem Západu, avšak to není důvod pro jeho démonizaci a vytváření dojmu, že agenti Kremlu (mezi něž je někdy počítán též autor tohoto článku) číhají za každým rohem a čekají na povel arci-zloducha Putina. Ruský prezident je totiž velmi racionální stratég a „šachista“, nikoli hazardní hráč. Jeho zdánlivě riskantní kroky zpravidla stojí na kalkulacích, které berou v úvahu slabiny Západu. Ti, kdo vidí vliv Ruska všude, tak nakonec spíš pomáhají budovat obraz neporazitelného „ruského medvěda“.

V mnoha věcech by se Západ navíc měl od Ruska inspirovat. Když Rusko běžně pořádá velká cvičení s desítkami tisíc vojáků, nejlepší a nejlogičtější odpovědí by bylo uspořádat adekvátně pojaté cvičení armád NATO. Vojáci by to nesporně zvládli, jenže k tomu by potřebovali rázné politické zadání, a nikoli ustavičné nářky většiny evropských politiků. Těm je evidentně nutno stále připomínat, že Vladimir Putin nemůže za jejich neschopnost, musel by však být skutečně špatným hráčem, pokud by ji nevyužil ve prospěch Ruska.